Ty stromy tady cekaj stovky let na to, az prijdem a budem se jim podivovat, chtel bych tu bejt aspon tejden. Jsou to v podstate bonsaje, ale cisar chtel mit vsechno velky, a tak o kazdej strom se staral jinej mistr bonsajnik, vysledkem je treba kracejici strom (jeho "vyroba" zabere jen par set let), borovice plazici se po vodni hladine a dalsi zvlastnosti, ktery vyzadujou nejakej zamer v delsi casovy perspektive. Taky je tu nejstarsi fontana v Japonsku, je to takovy kamenny kolecko.
Cestou pro veci do klubu stihnem probehnout kouskem muzea moderniho umeni, mistnost beze stropu s oblohou jako obrazem od Jamese Turrella je mocna a krasna, taky by to stalo za to tam sedet aspon den. Pak uz jen potkame psi kadernictvi a v potoce protekajicim mestem plave had a nuzky, Federsel premejsli, jestli je v tom obsazena nejaka vyzva.
Loucime se s Rimou, Asunou, Kanazawou, rychle si kupuju nejaky sushi v hezky krabicce na cestu, ve vlaku pak zjistim, ze jsou to krevety a kaviar posypany opravdovym platkovym zlatem. Snim to s hodne smisenejma pocitama, myslim na utrpeni delniku ve zlatejch dolech v Africe a zpracovavatelu pocitacovyho odpadu v Cine, nechutna to nijak a vysledkem bude zlatej exkrement.
Prijizdime do Tokia a davame si rozchod, nejdriv s Federselem vyrazime hledat kapsularni dum, kterej se zvolna rozpada a pred par lety uz nabizeli jednotlivy bunky na ebayi, nastesti to nejak zastavili a dum porad stoji, schovanej mezi mnohem vetsima mrakodrapama, trochu omselej, ale furt je to troufalej pohled z minulosti na budoucnost a vecer se tam porad sviti.
Pak se nam koncne podari najit postu, poslat pohledy, ktery s sebou nosime uz z Kjota (je to nejaky levny, asi 12 korun) a vyrazime s krizkem po funuse ve 4 odpoledne na dopoledni rybi trh, prej je nejvetsi na svete, to preci nemuzou tak rychle sbalit, ale prochazime mnohakilometrovym labyrintem prazdnejch stanku, vezi z krabic a cerstve umyty podlahy a nikde nikdo, je to mozna tisnivejsi, nez kdyby tam vsechny ty ryby byly.
Ani cast plna malejch restauraci a grilu nejevi znamky zivota, nakonec, ve chvili kdy to už chcem vzdat, najdem jedinou vyjimku a sedame vycerpany, ale stastny, spolu s nejakejma singapurcema k miskam sashimi, jaky svet nevidel, po zlatym sushi uz jsem evidentne ztratil jakykoli zabrany. Cestou ven nachazime jasnou inspiraci pro R2D2, tady tyhle roboti jezdej s manipulacnima trojkolovejma vozejkama na plynovej pohon.
Zaciname bejt zmozeny a trochu se taky motame, snazim se najit nejakej merch z obskurnich manga serialu, ale ty co hledam jsou asi budto moc obskurni, nebo proste ne tolik v kursu, Federsel shani sedaci termolahev, prelozi si to do japonstiny, ale nastesti ten preklad este hodi do googlu a vyjede mu to mnozstvi hodne podivnejch stranek, bejt japonka a nekdo se me zepta na neco s tim slovem, tak asi rychle utecu. Zacina se stmivat a tak vyrazime k cisarskymu palaci, kterej je opevnenej a zavrenej, ale je tam hezkej vyhled na hradby sviticich mrakodrapu, nicmene to taky neni nic na posezeni, a tak se plahocime dal (v Praze pak z krokomeru zjistim, ze jsme ted den nachodili skoro 30 kilometru). Prepada me pocit, ze jsme z Japonska skoro nic nestihli, bloudime cestou k uschovne zavazadel, nadrazi jsou mnohopatrovy obchodni domy, ktery jsou jak pres kopirak, takze motat se tam jak nudle v bande je strasne jednoduchy. Provadime prerozdeleni veci do kufru, v jednu chvili to vypada, ze jsme usporadali na stanici Tokyo mensi blesak, zamerenej na hudebni nastroje. Pak uz jen monorailem na letiste Haneda, je to kousek, odbaveni taky rychly a letime domu, po ceste cca 7 hodin svita.
Cestou z Dubaje nas ceka uz klasicka scenka resuscitace pasazera, tentokrat je to nejaka pani, ale taky ji nahodej. Stastnej a vyrizenej sedam do autobusu z letiste, kufr ma 32 kilo, na rukou mam tvrdy mozoly, posledni dny jsme slyseli v japonstine cim dal vic ceskejch slov, skoro v kazdym hlaseni byly nejaky skryty absurdni cesky hlasky, ted uz mi pride ze mluvi cesky skoro vsichni okolo, smysl to zatim nedava, ale urcite si brzo zvyknu.
Žádné komentáře:
Okomentovat